Pavla: Ahoj Kristýno, děkuji za tvůj čas. Vybavíš si ještě, jak jsme se vlastně seznámily?

Kristýna:
Ahoj Pavlo. Myslím, že to bylo v nosící skupině na sociální síti, když jsem začínala pracovat s dětmi s postižením a sháněla jsem šátek, který by byl dostatečně nosný. Tys mi tehdy nabídla, že si jich od tebe můžu pár vyzkoušet.

Pavla: Vybavuji si, že jsi měla šátek Šanami a zkoušelas to s ním. Bylo to nepohodlné a tak jsi hledala rady. Pracovala jsi tehdy jako ošetřovatelka, co bylo náplní tvé práce - tehdy brigády při škole?

Kristýna:
Měla jsem Šanami, který jsem sehnala někde v kamenném bazaru za pár korun. Ještě jako zcela neznalá 🙂 Pracovala jsem jako osobní asistentka pro děti s postižením: doprovázela jsem děti s různými formami postižení ve všech běžných denních činnostech doma, ve škole i ve školce. Začínala jsem u jednoho dítěte brigádně, ale velmi brzy jsem si přibrala dětí více a ještě při škole pracovala na stejné pozici na hlavní pracovní poměr 🙂

Pavla: Musím říct, že šátek je báječná věc, ale nerozumím tomu, jak jde spojit šátek a péče o děti s různými formami postižení zejména u osoby pečující, nepříbuzné. Jak tě napadlo, že by šátek mohl být prospěšný?

Původně šlo o vysloveně praktickou stránku věci: děti se tak zkrátka jednoduše přemisťují třeba po velkém bytě nebo domě nebo na výletě v lese, na letním příměstském táboře... Pracovala jsem, až na jednu výjimku, s dětmi nechodícími a úplně ležícími, přičemž nejmladšímu chlapci byly čtyři roky a nejstaršímu děvčátku osm - otázka pohodlného přenášení pro mě byla na místě (ani jedna z rodin neměla doma např. zvedák). Postupně jsem si uvědomovala i další výhody šátkování zejména u dětí s takto specifickými potřebami: dítě, které převážně pouze leží, se nošením v šátku dostává do vertikální polohy, kterou jinde než v náručí nemá možnost poznat. Vidí tak svět z perspektivy, kterou ve své přirozené poloze nezažije. Ergonomické nošení navíc nutí děti setrvat v poloze aktivního sedu, nutí je zapojovat a aktivovat svaly na nožičkách, což je zvlášť prospěšné, má-li dítě poruchu pohybového aparátu. A samozřejmě v neposlední řadě taky naplnění potřeby fyzického kontaktu dítěte, možnost i s nechodícím dítětem třeba tančit apod. 🙂

Pavla: Tančit? Jak na tanec v šátku postižené děti reagují?

Kristýna:  

Výborně!

Mají pocit, že opravdu tančí. Navíc jsem se nesetkala s dítětem s postižením, které by nemělo rádo hudební aktivity.

Pomocí šátku mohly být hudebně aktivní zase jiným způsobem 🙂

Pavla: To je pravda, ale nedovedu si představit, jak reagují. Zmiňuješ i děti s úplným postižením.

Každé dítě nějak reaguje. Každé dítě komunikuje, jen některé způsobem, kterému třeba úplně nerozumíme. I děti s těžkým kombinovaným postižením umí projevit emoce, poznáš na nich radost, smutek, nadšení, lásku, důvěru... jen to není způsob podobný tomu, jakým se projevují zdravé děti.

Při prvním setkání nejspíš ani nepoznáš, že se takové dítě směje. Při stém už se směješ zároveň s ním 🙂

Pavla: Ještě k typu šátku, jaký šátek ti tedy plně vyhovoval i pro tvé nejtěžší svěřence?

Kristýna:
Chceš přímo značku? :-))

Pavla: Klidně značku, nebo ideálně popiš vlastnosti, které ti sedly - gramáž je jen číslo, takže popisu více prospěje když zmíním délku, šířku, tloušťku v ruce, nadýchanost, vzor, barvy atd.

Kristýna:
Obecně samozřejmě nosné šátky s gramáží kolem 360, ale zároveň co nejméně dekovité.  Nevyhovovala mi čistá bavlna - přece jen děti byly těžší, i kolem patnácti až dvaceti kil, a člověk se zapotil. Byla mi příjemná příměs tencelu, šátek bavlna/tencel nakonec i vlastním. Tencel velmi dobře sál pot a zároveň nejméně vadil dětem - mám rozporuplnou zkušenost např. s merinem, které je úžasně funkční, ale zároveň dokáže určité procento dětí poměrně dráždit.

Pavla: Díky, jak na tvé nošení v šátku reagovali rodiče dětí?

Kristýna:
Rodiče byli nadšení z toho, že někdo cizí chová jejich milované děti jako svoje vlastní. 🙂

Jedni rodiče si vlivem mého nošení jejich dítěte nechali poradit značku a ušít nosítko, které pro dítko používají dodnes 🙂

Pavla: Byli tedy i takoví, co se pro šátek nebo nosítko také rozhodli?

Nebo byli spíše přesvědčeni, že by jim to nešlo jako tobě? Žádali tě o zaučení?

Kristýna:

Jak jsem zmínila, jedni rodiče si skutečně nechali ušít nosítko na míru. Ve většině si ale spíše netroufali, i když se se zájmem podívali, jak vážu.

Jedna maminka mi říkala, že nosila holčičku v Ergu ještě jako batole, ale nenapadlo ji, že s vhodným šátkem to jde i mnohem déle 🙂

Čím to je, že jsi odvážná, mladá žena, co se nebojí dělat věci jinak? Sama jsi přece ještě neměla vlastní nošené děti. Jak tě napadlo, že by mohlo být nošení prospěšné i jako terapie?

Nějak se mi nezdá, že by vám to radili v kurzech. 😉

Ve škole jsme se o šátkování skutečně neučili :-)) I když ještě nemám vlastní děti, vždycky kolem mě nějaké byly a já k nim vždycky tíhla. Obecně docela ráda zkoumám nové možnosti, zkouším nové věci. Sama jsem navíc hodně kontaktní člověk a věřím v léčivou sílu vztahu - ten se s dětmi, které lze stimulovat často jen hapticky (dotykem), utvrzuje nejlépe právě skrz ten přímý kontakt.

Zkrátka jsem tak nějak pochytila, že existují šátky, párkrát jsem nějakou maminku viděla nést své miminko, a když jsem pak začala pracovat s těmito dětmi, napadlo mě, že by to mohla být možnost i pro ně.

Dokázala bys teoreticky posoudit vliv nošení na rozvíjení dalších schopností dětí? Mimo léčení vztahem, léčení emocemi, která jsi zmínila? Například vliv na hrubou a jemnou motoriku?

Myslím, že to nedokážu posoudit úplně objektivně  (to by přece jen musely spíše rodiny dětí a při mnohem častějším nošení, než jsem jim mohla poskytnout). Nosila jsem děti vesměs ležící, z nichž u některých se vůbec nedalo hovořit o jemné motorice  (můj nejpoctivější nošenec nebyl schopen ani stisknout ručičku v pěst). U čeho věřím, že nošení výrazně prospívalo, bylo zapojení vertikální polohy k umožnění instinktivních pohybů rukou, tzv. úchopových reflexů, které sice jsou projevem celkového opoždění organismu (přece jen, u zdravých dětí mizí v kojeneckém věku), ale lze jich využít právě pro větší zapojení ručiček na bázi instinktivního projevu.

Dále ona vertikální poloha ve správně ergonomicky uvázaném šátku určitě podporuje motorické schopnosti dětí skrz zmíněný aktivní sed. Často jsem cítila, jak i zcela ležící děti  (ty, které si samy ani nesednou, ani se nepřevalí ze zad na bříško či naopak), v šátku "pérují".

Jak ses naučila vázat? Stačila ti videa na internetu? Měla jsi z toho respekt nebo ti to přišlo snadné?

Převážně z internetu 🙂 Videa mi na většinu úvazů stačila - přeci jen je jich dneska plný internet.  Z prvních úvazů jsem respekt měla, potom už mi to přišlo jednodušší, logické.

Jaké jsou zkušenosti s polohováním dítěte v šátku? Má podle tvého názoru vliv na nošení váha?

Váha záleží na typu postižení. "Moje" děti vážily v sedmi letech cca 16kg - přeci jen je podstatná část tělíčka málo osvalená. Pravda je, že z nahazování ležícího dítěte - sedm let, sedmnáct kilo - do šátku jsem se řádně osvalila i já :-)) Protože může jít o výškou průměrné dítě, je důležitá kromě nosnosti šátku i jeho šířka. U šířky šátku pod šedesát centimetrů se optimální polohy a "od kolínka ke kolínku" dosahuje jen velmi těžko. Takhle velkého nošence s takto specifickými potřebami je ideální usazovat do šátku z výšky "pracovní plochy" (obvykle je to výška přebalovacího stolu, Vojtova stolu apod., který rodiny dětí s postižením mívají velmi často k dispozici), kdy se kraj této plochy využije jako prostor k podepření zadečku během utahování šátku. Často jsem děti vázala do šátku tak, že jsem uvázala kapsu ze šátku na sebe, dítě posadila na kraj přebalovacího stolu, přemístila ho na svoje tělo pod šátek tak, že bylo stále usazené na kraji stolu, a postupně utahovala cípy. U vázání na záda jsem postupovala stejně, akorát jsem dítě posadila na stole už položené v šátku a sedící jen dotahovala na sobě - u předních úvazů se ještě dá dítě "nahodit" do kapsy šátku shora, když není po ruce pracovní plocha, u zadních se to už nedá. Ohledně polohování přímo v šátku pak jde o konkrétní dítě: děti s výrazným fyzickým handicapem bývají např. poměrně často spastické - trpí stahy svalů, propínají se do luku, stahují končetiny i během úvazu. Polohování do šátku pak vyžaduje hlavně čas a trpělivost, protože stahy lze uvolnit jemným houpáním, uklidňováním, hlazením. Některé ležící nebo nechodící děti mají zase výrazné anatomické změny, např. časté vybočení kyčle. Tady rezignujeme na to, aby dítě bylo navázáno "rovně", protože to fyziologicky prostě není možné, zvažujeme, jestli není lepší boční úvaz, i u takto velkých dětí může být v takovém případě dítěti pohodlnější a prospěšnější, když má nožičky v šátku složené pod sebou "na žabičku" místo toho, aby jimi objímalo tělo nosícího člověka (byť vzhledem ke své velikosti je toho sedmileté dítě normálně schopné). Je v každém případě nutné pracovat se šátkem opatrně a myslet na možnosti tělíčka každého konkrétního dítěte a na to, co mu má nošení přinést.

Záleží samozřejmě vždycky taky na tom, jak na tom dané dítě celkově je - nosila jsem šestileté dítě, které bylo mentálně skutečně šestileté, ale tělíčko mu fungovalo jako novorozenci  (nedrželo hlavičku apod.). Tam bylo třeba vždycky pokrýt šátkem celá záda až po ramínka, jako u novorozence, a v případě potřeby i hlavičku zafixovat - a to klidně i zatracovanou tenkou plenou srolovanou za lemem šátku - nebráníme tím dítěti v přirozeném záklonu, protože přirozeně ho takové dítě není schopno. Dbáme taky na to, aby při delším nošení neleželo opřené pouze o jednu tvářičku - hlavičku otáčíme, vnímáme, jak dítě v šátku reaguje na změnu. Jiné dítě třeba hlavičku bez potíží drželo a nesneslo ručičky schované do šátku. Jako je jiné každé zdravé dítě, tak je to i u dětí s postižením - žádné není stejné jako druhé, každému je třeba se věnovat individuálně podle jeho vlastních možností a potřeb - a to platí i u šátkování.

Kristýnko, závěrem. Co bys vzkázala rodičům postižených dětí, začátečníkům v nošení v šátku?

Obecně asi úplně to stejné, co bych vzkázala rodičům všech dětí: vaše děti vás potřebují, ať jsou jakékoliv, ať vypadají jakkoliv, ať jsou žluté nebo fialové, ať mají jakékoliv číslo diagnózy.

Potřebují vaši vůni, váš hlas, vaše teplo, vaši náruč, potřebují blízkost a bezpečí. 

Nošení je ideální způsob, jak poskytnout všechno tohle v jednom balíčku 🙂 A pokud nevíte, jak na to, nebojte se zeptat, oslovit nosící kamarádku nebo poradkyni, zajít na nosící veletrh nebo na sraz, půjčit si nosítko z půjčovny nebo se zapojit do testování šátků. Pokud má vaše dítě vážné problémy s kyčlemi (např. luxaci), poraďte se s odborníkem, který je jinak nošení nakloněn, jak ve vašem případě správně nosit, aby byly kyčle vzhledem k deformaci ve správné poloze. Určitě se najdou děti, kterým se nošení nelíbí - ale z mé vlastní zkušenosti neexistuje dítě, které by se nosit nedalo 🙂 Tak se nebojte a noste!